Aktuality

Na soustředění ve Vlašimi

28.7.2020

Jako základnu pro soustředění jsme si v letošním roce vybrali letiště Vlašim. 

Přesun jsme zahájili v sobotu 25. 7. pečlivým zabalením celého letového parku. A protože jsme efektivní (rozuměj “líní”), vyslali jsme hned tři kluzáky z Bubovic do Vlašimi po vlastní ose, abychom toho do transportních vleků nemuseli rozebírat zbytečně moc. Ukázalo se, že desetičlenný tým mířící na soustředění nakonec nemá dostatek borců kombinujících vlastnictví auta, vlastnictví tažného zařízení a ještě schopnost řídit, takže nám na pozemním přeskoku musel pomoct se svojí Oktávkou Kamil Havelka, který ale ve Vlašimi z pracovních důvodů nemohl zůstat a musel i se svým autem a tažným zařízením zase řídit zpátky do Bubovic. O půl páté odpoledne můžeme nicméně úspěšně prohlásit celý ensemble za přestěhovaný a můžeme se ubytovat jak my, tak částečně i technika. Pro ustájení lidí mají Vlašimáci k dispozici dvoulůžkové pokoje, se sprchou o patro níž a venkem kolem baráku, takže o fous horší než u nás doma. Pro ustájení letadel nám pak ale velkoryse uvolní celé dvě třetiny svého hangáru, kam v sobotu večer slavnostně vtáhneme jen vlečnou a ASK21, protože oba Blaníky přikotvíme venku a jednosedadlové větroně necháme v klidu odpočívat složené v transporťácích - tajně doufajíce, že nám je přes noc nějaký náhodný kolemjdoucí třeba složí.

V neděli ráno se ukazuje, že 1) nesložil, takže nás čeká skládání větroňů, a 2) je zataženo, trochu větrno a vůbec tak nějak nevlídno, takže se po zkompletování letového parku pouštíme jen do povinných úloh (ač si rok co rok svatosvatě slibujeme, že budou odlétané už dlouho PŘED odjezdem na soustředění). Po poledni se k nám navíc blíží fronta, o jedné tedy balíme úplně a tentokrát míříme k hangáru s jednoznačným záměrem nacpat tam toho co nejvíc. Vlašimský hangár není z nejširších, ve svém živlu je ale hangárový skladatel Miloš Matějka, který velí tu deset centimetrů dozadu, tam patnáct bokem, onde natočit vrtuli - a nakonec je v uvolněných dvou třetinách vlašimského hangáru kompletní bubovická technika. Kromě těch dvou venku ukotvených Blaníků, tedy - ale s trochu snahy a Matějíčkova dirigování bychom je tam byli nejspíš nacpali taky. Honza Liška během odpoledne vyráží s OK-VNC do Bubovic pro část zapomenuté dokumentace, a taky aby si líp prohlédl přeháňky a bouřky, které se sem od západu nasouvají, a mohl nám o nich vyprávět. Pravdou ale je, že ty se nakonec cestou přes republiku skoro úplně rozpadají a na Vlašim spadne jen pár kapek. 

Pondělí je jednoznačně přeletový den. Shodnou se na tom všechny meteoservery i Fanda Rus (a to se nestává často). Od rána tedy směřujeme k tomu rychle vystěhovat hangár, připravit se na start a v pravou chvíli vyrazit. A samozřejmě se taky úspěšně vrátit. Motivací je i pozvánka Petra Novotného do zdejší hvězdárny na dnešní večer. Petr totiž Vlašimí již jednou jako malý chlapec (před válkou) projížděl a trvá na tom, že takový zážitek si prostě nemůžeme nechat ujít. 

Trochu vidle nám do příprav hodí fakt, že ve čtvrt na šest ráno vypadne v celém areálu letiště elektrika. Když si toho ranní ptáčata kolem šesté všimnou a začnou problém řešit, ukáže se, že chyba není na našem přijímači - jističe jsou nahozené, všechno by mělo fungovat normálně. Telefonát na zákaznické centrum ČEZ odhalí, že jsme usuzovali správně - padlý strom ve vysokém napětí vyřadil z provozu nejen nás, ale i celé dvě sousední vesnice. Operátorka slibuje, že v 90 % případů přerušeného vysokého napětí je ČEZ schopen opravit poruchu do tří hodin od jejího vzniku, a tak napjatě vyčkáváme. Problémem je nejen fakt, že si nemůžeme v rychlovarné konvici uvařit vodu na čaj a kafe, ale především fakt, že nefunguje vodní čerpadlo a nejde tedy voda. Nikde. Ani ve sprše, ani na záchodě. A požární nádrž mají Vlašimští zrovna vypuštěnou… Kolem osmé se vzdáváme veškerých nadějí - asi nepatříme k těm vyvoleným 90 % - a přijímáme, že se holt musíme obejít bez proudu a vody. Což znamená mimo jiné například ranní hygienu v blízkém lesíku. 

Když kolem půl desáté ranní vyndáváme letadla z hangáru, zastaví se na letišti vlašimský plachtař Honza Habermann, chvíli mlsně kouká na naskakující kumuly a pak nám prozradí, že ho ani moc nemrzí, že dnes musí do práce - pro slušný výkon by prý touhle dobou musel aspoň hodinu viset ve vzduchu. Nedáme se znervóznit a dál pokračujeme v pečlivé předstartovní přípravě. Jako nejodvážnější pilot vyrazí Marek Lapiš v Cirrusu na pět set v 10:27. 

Pak už to jde jak na běžícím páse: Honza Liška s L33 má v plánu Křižanov - Kámen, dvoustovka. Tandem Hošek - Novotný jde v Blaníku na dvě stě padesát (Křížanov - Sedlčany), a stejnou trať si vybere i Pavel Kuriščák ve VSO10, jen obráceným směrem. Tomáš Fíla zkouší v ASK sto padesát kolem Světlé nad Sázavou a Kamene. No a jako poslední se vypravuje na trať Petr Lívanec, v navigaci má Jihlavu s návratem, tedy stovku. Do poledne je všechno ve vzduchu, Matějíček může konečně vylézt z vlečné a Fanda zasednout k vlašimskému rádiu. Tou dobou nám (konečně!) zapnou proud, takže se můžeme taky umýt a dát si to zatracené kafe. 

Zpočátku situace našich větroňů ani nevypadá moc napínavě, protože termické podmínky jsou opravdu příznivé. S Filousem dokonce po rádiu žertujeme, jestli si plánovanou stopadesátku nechce střihnout ještě jednou dokola, protože je kolem druhé odpoledne už na třetím rameni trojúhelníku a vrací se domů. Jen pár minut poté ale telefonuje, že podruhé už si to nedá celkem určitě, protože sedí s ASKčkem v poli na sever od Pacova. Vzhledem k tomu, že na rozborku bude potřeba dost lidí, vyčkáváme, až se z přeletu vrátí první úspěšný pilot, aby byl polní záchranný tým dostatečně početný. Ještě než to nastane, volá ale Honza z letiště v Přibyslavi, že by potřeboval převlek. Miloš Matějka tedy musí chtě-nechtě znovu do vlečné, aby se vypravil do Přibyslavi. Jen pár minut poté ale přistává ve Vlašimi sice celý ztuhlý, ale úspěšný Petr Lívanec, který tak má za sebou svůj první přelet! (Zvažujeme podniknout tradiční házení do požární nádrže, ale jak jsem již zmínila výše, zrovna teď by to tady ve Vlašimi mohl být problém…). Pak už se vrací i Pavel a taky Peťulín s Petrem, takže se nasbírá dost lidí na záchranu Filouse z pacovského pole. Matějíček tedy po přistání s Honzou ve vleku jen vymění knipl za volant a vyráží s transporťákem a záchranným týmem směr Pacov. Trochu nesví začínáme být s přibývajícím odpolednem z toho, že se nám po celou dobou nepovedlo rádiem spojit s Markem Lapišem. Ten o sobě dá vědět až telefonem po šesté večerní, a zprávy se nedají označit za zcela příznivé: sedí s Cirrusem na letišti v Příbrami. Při té příležitosti i vysvětlí své celodenní mlčení - není za tím ani Márova věčná tajuplnost, ani jeho rezervovanost k vnějšímu světu, ale poněkud přízemně porucha na rádiu. Tentokrát tedy pro změnu Honza vymění větroně za motorovou a nastavuje kurz směr Příbram. Kolem osmé večer tak můžeme letový park na letišti ve Vašimi úspěšně přepočítat a konstatovat, že máme sice za sebou náročný den, vcelku jsou ale jak letadla, tak piloti, a přidáme i pár zajímavých záznamů na CPSku. 

A samozřejmě je tady ještě pořád nezlomný Petr Novotný s hvězdárnou, který nás polomrtvé naloží do svého téměř-nákladního Volva a rozhodne se nás astronomicky dovzdělat. Meteorologické situace sice nám není zcela nakloněna, je částečně oblačno. I přesto ale v dalekohledu zaměříme kromě Měsíce třeba taky Jupiter s jeho měsíci a Saturn s jeho prstenci. Při pozorování oblohy pouhým okem nám sice musí průvodce dokreslit některé hvězdičky laserem, abychom měli souhvězdí kompletní, ale Petr nakonec s uspokojením pozoruje i kometu Neowise, která prostě vidět vůbec není, protože je přes ní mrak. Do postelí se tak, zcela na konci sil, zahrabeme někdy kolem jedenácté. 

Úterek zpočátku slibuje termicky příznivé podmínky, takže pilně vystěhujeme hangár. Jak tak ale připravujeme letadla a vyčkáváme intervalu, zvedá se vítr, který dnes vyhrožuje rychlostí až 12 m/s. Nakonec tedy moudře usoudíme, že odkladem na odpoledne nic nezkazíme, a vyrážíme na oběd. Restaurace u Matoušků v Kondraci je proslulá nejen svými řízky s bramborovým salátem, ale také frontami oběduchtivých hostů. Nám ale štěstí přeje, v počtu osmi lidí se ke dvěma stolům usadíme hned po příchodu a můžeme si užívat tradiční české kuchyně: kromě řízků umějí třeba taky svíčkovou. Po návratu na letiště je záhy jasné, že vítr dosáhl nebezpečné hranice, a kluzáky pečlivě připravené před hangárem je třeba nastrkat zase zpátky dovnitř, aby se náhodou nerozhodly se jít proletět samy. Ve volném odpoledni v nich tedy Pavel s Honzou aspoň provádějí revizi elektroniky. Horké letní odpoledne pak už plyne v nezřízeně lenivém rytmu: Pavel dělá předletovou přípravu na zítřejší dělové počasí, Fanda najde na čtení to nejpohodlnější křeslo v celém baráku, Matějíček samozřejmě opět ladí svoje elektronická navigační a záznamová zařízení (ajťák jeden!) a Peťulín se opaluje na terase stanoviště rádio, oblečen pouze do knihy a slunečních brýlí. Už už to vypadá, že nejnáročnějším výkonem celého dne bude zdolání Márova pivního sudu, který získal v soutěži o první letošní přelet z Bubovic. Z poklidného večera nás ale vykývá blížící se bouřka, která nás příměje zakotvené Blaníky rozebrat na kousky a pokusit se je vmáčknout do zdejšího hangáru. Rozborka obou strojů s blesky v zádech nám zabere ucházejících 35 minut. Pak teprve si můžeme sednout k zasloužené večeři a k tomu zmiňovanému sudu, se kterým nám přijede z Bubovic pomoct i Kamil. 

Termika má být zítra excelentní. Jsme zvědaví.