Jít na hlavní stránku

Aktuality

A konečně pole...

12.5.2018

Ve středu se podmínky pro plachtění poněkud zhoršily, v krátkém intervalu mezi třetí a pátou se povedlo udělat 14 vleků, zůstalo ale jen u místního kroužení (a sedání a dalšího kroužení). Čtvrtek pak by se šesti starty jednoznačně nejméně úspěšných dnem celého soustředění.  Takže jsme ani moc nezáviděli plachtařským kolegům z Innsbrucku, kteří se na dlouhý víkend vypravili do Hosína na minisoustředění – asi nám přivezli z Alp nějaké horší počasí.

"Otočte mě, já chci taky vidět!"

Situace se začala znovu zlepšovat až v průběhu pátečního dopoledne. Rakouští chlapíci předvádějí se svými osmnáctimetrovými Discusy-2c pravé divy – například opakovaně krouží ve stoupáku, aniž by cokoli nastoupali. U toho si rádiem zhusta sdělují různá moudra, z nichž některá (“Oben, oben bleiben!”) by zasloužila tesat. Standa se znovu pokouší o pětihodinovku, a to hned čtyřikrát, jeho vytrvalost ale není korunována úspěchem. Honzovi s Pavlem připadá meteorologická situace natolik příznivá, že se odvážně vypravují na přelet. Pavel ambiciózně plánuje Orlík a poté Tábor, Honza by se spokojil s Orlíkem a návratem zpět na Hosín. Před třetí hodinou odpolední ale žádá na hosínském radiu informace, zda lze přistát na vojenském letišti v Bechyni, což po krátké debatě s místními potvrdíme. Letiště je sice zaplocené a autem s vlekem se tam nedostaneme, nicméně vlečná pro něj doletět může. Miloš Matějka tedy vyráží ve VNC směr Bechyně, z širokánské dráhy pro stíhačky zvedá Honzu v L-33 a přistává znovu v Hosíně. Celá záchranná akce trvá celkem 29 minut.

O půl čtvrté přestává termika fungovat i Pavlovi, který se ale v blízkosti žádného letiště nenachází a musí tedy svoji VSO-10 posadit na pole blízko Podolského mostu a zaznamenává tak první (a jediné!) pole letošního jarního soustředění. Terén byl sice trochu vlnitější, než Pavel původně předpokládal, takže si s Vosou kapku “zalyžoval” z kopce, ale ani jemu, ani letadlu, ani louce se nic nestalo. Na pomoc tentokrát vyráží pozemní podpůrný tým ve složení Petr Novotný a Víťa Polok, kteří berou kromě auta s vlekem ještě druhý vůz: situace totiž plánujeme využít a větroň, který už je vlastně skoro na půl cestě na domovské letiště, poslat ve vleku i s Pavlem rovnou zpátky do Bubovic.

V Hosíně zatím ukončujeme provoz, skládání hangáru odkládáme (dnes večer tam budeme ukládat jen dva Blaníky a vlečnou, to bychom měli mít raz dva) a rovnou se pouštíme do rozborky ostatních letadel do vleků, abychom zítra mohli trasporťáky jen připřáhnout a vyrazit k domovu. Tou dobou už mohou přiložit ruku k dílu i Petr s Víťou, kteří se už vrátili ze záchranné akce od Podolského mostu. Když se západem slunce zamkneme poslední vlek a vyčerpaně usedneme k večeři, přijdou se nás rakouští plachtaři zeptat, zda mohou své Discusy-2c uklidit do hangáru dozadu a my si pak naše Blaníky jen přistrčíme dopředu – což vyhodnotíme jako výborný nápad a souhlasíme. Místní VLP se chvíli snaží Rakušákům při skládání hangáru pomoct, ale po chvíli neúspěšného poposouvání, šťouchání a opětovného vyndavání se všichni se společným usnesením, že “die Kollegen aus Bubowitz haben System”, rozhodnou přenechat hangár odborníkům, takže nás po večeři čeká ještě všemi oblíbená hangárová rozcvička. Večer pak ve zdejším baru vyhodnocujeme dosažné výkony, abychom vyčkali na Pavla, který se z Bubovic vrací do Hosína až kolem jedenácté večerní. Přijíždí – nevíme přesně proč – s poznatkem, že “v Bubovicích máme stejně to nejútulnější letiště na světě”.

Sobotu pak už věnujeme výhradně přesunu. Transporťáky jsou sice připravené k odtažení už od včerejška, ale je třeba ještě sbalit kancelářské věci z provozní místnosti, zbytky z hangáru, tohle, tamto… Zkrátka a dobře v reálu se první větroně v přívěsech vydávají na cestu až k jedenácté, stejně jako vlečná s Blaníkem. Bubovice byly totiž ráno zakryty nízkou oblačností a na přistávání by nebylo vidět. Zatímco pro piloty připraví pozemní tým Kamil – Hodul na domovském letišti tradiční přivítání chlebem a solí, na řidiče po pozemním přesunu namísto toho čeká ještě skládání letadel. No a když už máme tu příležitost, tak taky mytí, leštění, promazání, luxování… Zkrátka a dobře, vrata hangáru zavíráme znovu téměř se západem slunce. Uff, konečně zase doma.